SEDMIHOŘÍ - KAMENNÁ MĚSTA
SEDMIHOŘÍ TVOŘÍ PODKOVU
Sedmihoří
1 Sedmihoří - kamenná města
2 Přírodní park Sedmihoří
3 U ručiček
4 Geologické poměry Sedmihoří
5 Vývoj osídlení
6 Kamenické řemeslo v Sedmihoří
7 Pseudokary
8 Francouzská cesta
9 Mrazové sruby
10 Milíře
11 FOTKY: Chlum v létě
12 FOTKY: Chlum v zimě
13 FOTKY: Stinný vrch
14 FOTKY: Rozsocha
SEDMIHOŘÍ - KAMENNÁ MĚSTA
SEDMIHOŘÍ TVOŘÍ PODKOVU
Text PŘÍRODNÍ PARK SEDMIHOŘÍ je čerpán z následujícího odkazu:
http://www.priroda.cz/clanky.php?detail=417
PŘÍRODNÍ PARK SEDMIHOŘÍ
Tichá krajina borových lesů za letních podvečerů jakoby pozorovaný prizmatem medového jantaru. Lesů provoněných pryskyřicí a borůvčím.
Zdeněk Pluhař napsal, že nejkrásnější město je to, kde jsme poznali svou první lásku. Pro mne tímto městem je právě
Sedmihoří . Toulali jsme se tenkrát hlubokými lesy, tajemnou krajinou pravěkých legend a pověstí a já psal první pubertální verše...
Zmiňoval jsem se už v článku Muflon- návrat čerta o povídačkách místních dospělých dětem. Na podzim za ponurých mlhavých dní,
kdy lesní dělníci pálí na pasekách klest, stoupají z kopců Sedmihoří líné chuchvalce bílého dýmu. "Čerti si vaří polévku",
říkají dospělí dětem. A děti tomu věří.
Zkusme se na chvíli zastavit a podívat se na svět znovu dětskýma očima...
Projdete-li Sedmihořím, možná mi dáte za pravdu. Tajemné kamenné mísy, lesní jezírka, prosluněné borové lesy, temné smrčiny...
Tady přece musí být čerti a skřítci a...
Konečnš, přesvšdčte se sami.
Sedmihoří je krásná dominantní vrchovina v západní části Stříbrské pahorkatiny mezi Horšovským Týnem a Borem u Tachova. Své jméno získalo díky sedmi výrazným kopcům tvořícím půlkruhový, na sever otevřený zalesněný, hřbet z tvrdé porfyrické
žuly s mnoha skalními útvary. Nejvyšším vrcholem je Racovský vrch vysoký 619 m.
Sedmihořím prochází několik značených turistických cest. Pozornost turistů upoutá především naučná stezka v jižní části, vycházející z Miřkova.
Stezka má 14 zastavení, kde na informačních tabulích budete seznámeni s geologii, geomorfologii, faunou i flórou Sedmihoří.
Možná se vám bude při svých toulkách zdát Sedmihoří pusté a neosídlené. Podle archeologických výzkumů zde však existovala
dávno zaniklá hradiska. Na Velkém a Malém Chlumu stávalo hradisko zaujímající plochu kolem 10 ha. Také na vrcholu Rozsochy,
dalšího vrchu, existovalo pozdní halštatské hradiště a strážiště, které bylo využíváno od pravěku až do 17. století.
Milujete-li staré legendy, jistě vás osloví kamenné mísy hojně se vyskytující na balvanech a skalách. Dnes už vědecká veřejnost
považuje kamenné mísy za přírodní výtvor. Můžete však na toto střízlivé vysvětlení zapomenout a představovat si pravěké rituály
na těchto místech a nebo právě ty čerty, kteří si v kamenných mísách vaří svou polévku.
Z bizarních skalek na Razsoše vyniká skalisko s kruhovým otvorem "skalního okna". V pravěku se v Sedmihoří rýžovaly železné
rudy důležité pro výrobu bronzových předmětů. Ve středověku byly žulové balvany rozseté po lesích zpracovávány kameníky na
schody, portály, stavební překlady nebo sloupky božích muk. Pozůstatky této činnosti jsou na kamenech patrné dodnes.
Vaši pozornost na naučné stezce dozajista upoutá místo zvané "U ručiček". Při cestě z Miřkova do Darmyšle se nachází velký
balvan na kterém jsou vytesány dvě proti sobě natažené ruce a pod nimi nápis Willkomen (vítejte) s letopočtem 1766. Další nápisy
jsou mladšího původu se jmény návštěvníků. Vy se ovšem o tesání nepokoušejte. Dozajista by jste se dostali do problémů s některým
zaměstnancem revíru. U kamene se stýkají hranice bývalého Horšovsko Týnského a Borského panství.
Text k NAUČNÉ ZTEZCE je čerpán z PRŮVODCE na následujícím odkazu:
http://www.horsovskytyn.cz/cze/informace/region/turistika/7hori/central.htm
DOPLNĚNO VLASTNÍMI FOKAMI
U RUČIČEK
Nacházíme se na nejjižnějším cípu hranice mezi okresy Domažlice a Tachov
Roku 1539 dostali Sedmihoří do dědičného užívání Lobkovicové. Jednalo se o Horšovskotýnsko, dále obce Křakov, Mezholezy, Buková a Miřkov
(vzpomínán již v roce 1158 jako majetek Hartmana z Miřkova). Za účast v odboji českých pánů byl Vilému Lobkovicovi tento majetek odebrán,
panství bylo v roce 1622 prodáno Maxmiliánu Trauttmansdorffovi.
V roce 1720 zakoupili Löwensteinové z Wertheimu panství Bor, postupně rozšířili svůj majetek i o pozemky dnešního Sedmihoří. V roce 1788
zakoupili statky Olešnou, Vidice a počátkem 19.století statek Kopec, ke kterému patřila i ves Darmyšl.
Při pozemkové reformě v letech 1928-31 byla část pozemků Löwensteinů i Trauttmansdorfů zabrána a lesy (polesí Miřkov a Darmyšl) vytvořily
základ státního polesí Sedmihoří, které se spolu s dalšími zkonfiskovanými lesy stalo v roce 1945 součástí Lesního závodu Horšovský Týn.
V současné době zůstávají lesy v majetku České republiky. Hospodaří na nich státní podnik Lesy České republiky, s.p., organizační jednotka
Lesní správa Horšovský Týn.
Nápadný žulový valoun dává kolemjdoucím znamení o lidské spolupráci a sounáležitosti. Praví se, že se dva zdejší sedláci nemohli navzájem vystát.
Snad kvůli několika borovicím nebo pro kousek louky, které spásaly krávy toho druhého.
Jednoho dne se ti dva setkali s naloženými povozy na úzké lesní cestě. Ani jeden nechtěl ustoupit jako první, a tak došlo k velké hádce.
Nakonec si však uvědomili, že by si měli navzájem pomáhat a podali si ruce na usmířenou. Na památku pak nechali vytesat do žulového
valounu spojené ruce. Nápisy na kameni a letopočty 1768, 1874, 1878 a 1875 - 1913 dokazují, že to nebylo jediné usmíření, které se zde odehrálo.
GEOLOGICKÉ POMĚRY SEDMIHOŘÍ
Z geologického hlediska je Sedmihoří tvořeno složeným pněm hlubinných vyvřelých hornin žul.
Je to téměř kruhové těleso o průměru 4-5 km s výraznou vnitřní koncentrickou stavbou, která se odráží v jeho morfologii.
Vnější lem pně Sedmihorského, tvořený věncem kopců, je budován porfyrickou biotitickou žulou.
Vnitřní mísovitá deprese je tvořena dvouslídnou žulou a střed tělesa turmalinickomuskovitickou žulou (Dlouhý vrch).
Na žulách vznikají hlinito-písčité hnědé lesní půdy. Na povrchu jsou tvořeny různě mocnou několika centimetrovou
vrstvou pokryvného humusu, pod ním je vrstva mírně obohacená železitými sloučeninami. Ta přechází postupně
do matečné horniny. Půdy jsou suché a nepříliš bohaté na živiny, což odráží i v jednotvárném složení vegetačního krytu.
VÝVOJ OSÍDLENÍ
Sedmihoří nepředstavuje jen výjimečný geologický a geomorfologický útvar, ale patří k nejzajímavějším archeologickým míkroregionům
jihozápadních Čech. Zdejší pravěká naleziště byla jen minimálně dotčena středověkými a novověkými zásahy (např. staromohylové
hradiště na vrchu Chlumu patřilo ve své době k největším výšinným sídlištím v mohylové oblasti střední Evropy).
Ke kolonizaci krajiny dochází v eneolitu, přičemž zdejší dvě výšinná sídliště Racovský vrch a Chlum- náleží k chamské kultuře.
Jsou od sebe vzdálená asi 900 m, mají přibližně stejnou rozlohu (kolem 500 m2), podobají se morfologicky a obě jsou chráněná
výchozy skal. Liší se intenzitou osídlení a nálezy keramiky, což spolu s dalšími znaky svědčí o tom, že osídlení na nich neprobíhalo
současně. Dosud však není objasněn způsob obživy obyvatel těchto extrémně položených sídlišť.
Pozdně halštatské sídliště zastupuje výšinné sídliště na Rozsoše s nalezenými stopami po zpracování kovů a jedno z nejmenších
a nejlépe zachovaných západočeských hradišť na Malém krakovském vrchu. Těmito sídlišti také dějiny trvalého osídlení Sedmihoří
pravděpodobně končí. Nálezy keramiky na Rozsoše z pozdně halštatské, mlado až pozdněhradištní doby a středověku (bohatě je
zastoupeno 13.,15., a 17 stol., chybí nálezy ze 14. a 16. stol.), morfologie vrcholu a výborný rozhled dokládají spolehlivě pouze funkci
strážiště resp. místo mohlo sloužit jako útočiště v dobách nebezpečí.
Zhruba od mladohradištního období až po dnešek tedy můžeme předpokládat jen tyto formy využití mikroregionu Sedmihoří:
- exploatační (těžba dřeva a kamene, pastva, sběr lesních plodin a lov)
- vojenská (útočiště při ohrožení, pozorovací stanoviště)
KAMENICKÉ ŘEMESLO V SEDMIHOŘÍ
Vše začal jeden mistr z vnitrozemí. Kolem roku 1870 se přistěhoval do podnájmu v Semněvicích a brzy byl o jeho práci takový zájem, že mohl svoji
živnost rozšířit. Zvlášť oblíbené byly v této době nádoby na vodu, žlaby a koryta pro hospodářská zvířata, schody apod. Protože se zde dobře
přístupná žula vyskytovala ve velkém množství, byla také zpočátku levná. Ale tento mistr ze Semněvic po čase odešel zpátky do svého rodného kraje.
V té době nebylo nutné skládat mistrovské zkoušky a proto jeho učńové z Mezholez a Mířkova, kteří opustili učení jako tovaryši,
mohli začít provozovat řemeslo samostatně.
První opravdový mistr byl v roce 1890 Antonín Weis z Darmyšle. Pracoval se svým synem učněm na severní straně Sedmihoří.
V témže čase pracovali v pronajatém lomu na mezholezském katastru 3 bratři kameníci z Darmyšle. Od roku 1904 fungovala filiálka Josefa Polty z Mezholez
s několika tovaryši pod záštitou mistra Gröbnera z Hostouně ve vlasním lomu, který se nazýval „d´graoss Laoh“. Prvním mistrem se živnostenskou zkouškou
se r.1911 stal Josef Urban z Darmyšle, který měl několik tovaryšů. Ti byli v okolí proslulí svými zpěvy a jódlováním, zvláště v sobotu, kdy byla vyplácena úkolová práce.
Poslední mistr byl o několik let později Václav Schieberl z Mířkova. Pracoval s několika tovaryši na jižní straně Písečného a Rybničního vrchu.
Změny v zemědělství a řemeslné činnosti způsobily, že objednávky na kamenické práce se neustále zvyšovaly až do r. 1914. Zakázky byly rozmanité:
kamenné schody, desky na dláždění, sloupky plotů a ohrad, kanálky do stájí, zárubně dveří, žentoury, desky na zakrytí studní, náhrobní kameny a desky,
válečné pomníky, podstavce křížů, mlýnské kameny, podstavce pro strojírenské mechanismy a jiné výrobky. Hrubé kamenické práce se prováděly na místě těžby,
jemnější opracování se pak dodělávalo v kamenicjé dílně. Pohromadě často takto pracovalo až 30 mužů. Jako ochrana proti dešti jim sloužila jen jednoduchá
prkenná chata, která v nouzi sloužila i pro přespolní.
Objednávky přicházely nejen z horšovskotýnského okresu, ale i z okresů Bor, Tachov, Planá, z Mariánských Lázní a Plzně.
Hotové výrobky se odvážely na povozech. Velké náklady vážící několik tun se přepravovaly na speciálních vozech vyrobených z trámů nebo
se náklad zavěšoval mezi kola. Tak byly přepravovány např. díly pro most přes Radbuzu v Horšovském Týně nebo na náměstí a radnici v Holýšově.
PSEUDOKARY
Pseudokary je skalní stěna, která má obloukovitý průběh. Vzniká stejnými procesy jako mrazový srub, avšak puklinový systém musí být nejméně
dvojitý (čtyři stěny). Předpokladem pro vznik pseudokaru je vytvoření zvodnělého horizontu v určité hloubce na tzv. mezní ploše.
Voda prosakuje po svislých puklinách k mezní ploše a soustřeďuje se zde. Zmrznutím zadržené vody vznikají velké tlaky, které nadzvedávají materiál nad sebou.
Současně se uplatňuje rozpínání ledu ve svislých puklinách, tím dochází k pohybu bloků. Pohyb směrem vzhůru je větší, než boční.
Při mnohonásobné opakovaném zmrznuti a rozmrznuti se postupně bloky horniny posouvají a objevuje se pseudokar. Podél skalní stěny
pseudokaru se vytváří téměř vodorovná plošinka oválného tvaru zpravidla pokrytá zvětralinamj, někdy je ohraničena nízkým skalním prahem.
Z pseudokaru vychází tzv. skalní proud. Jedná se o na kupeninu úlomků mající, protáhlý jazykovitý tvar, který vzniká přemístěním úlomku ve směru spádu terénní deprese.
Pseudokary najdeme např. na svazích Stinného (Dlouhého) vrchu, kde výška stěny útvaru je 10.5-12 m, průměr 55m.
Jsme u další odbočky naučné stezky. Ta nás dovede k dalším ukázkám zvětrávání žuly, které jsou nejen typické pro toto území, ale i velmi pěkné na pohled.
FRANCOUZSKÁ CESTA
Vydáte-li se po odbočce na Francouzskou cestu, spatříte už asi po 200 m na levé straně tzv. mrazové sruby, které patří k nejcharakterističtějším formám zvětrávání žuly v Sedmihorí.
V okolí této zastávky můžeme rozeznat zbytky po milířích. Jsou to okrouhlé plošiny, na kterých můžeme dodnes nalézt kousky zuhelnatělého dřeva.
Takovýchto pozůstatků po výrobě dřevěného uhlí jsou v Sedmihoří stovky.
Slepá odbočka naučné stezky, u které stojíte, vede po tzv. "Francouzské cestě". Tento místní název pochází z období konce 2.světové války.
V letech 1942 - 1945 byli do oblasti Sedmihorí deportováni francouzští zajatci, aby zde stavěli lesní cesty, které pak tvořily základ dopravní sítě
pro těžbu a zpracování dřevní hmoty pro "říši". Cestyjsou ručně skládány a štětovány z místních kamenů.
V Sedmihoří pracovali zajatci až do dubna 1945, kdy ze svého příbytku "Srub Mířkov" odchází a na Přimdě se připojují k pochodu smrti.
Srub je po opravě v letech 1964 - 65 plně funkční. Můžete ho spatřitv blízkosti zast. č. 1 za budovou hájovny.
Nahoru
MRAZOVÉ SRUBY
Vznik mrazových srubů je vázán na místa, kde v žulovém masivu převládají svislé, zčásti otevřené pukliny, jimiž prosakuje voda, která s sebou strhává i drobný zvětralý materiál.
Důležité jsou klimatické podmínky, které umožní zmrznuti puklinové vody ve větších hloubkách. Mrznoucí voda zvětší svůj objem a vyvolá tříštění horniny na bloky a úlomky.
Následkem zmrznuti vody v puklinách se bloky žuly nepatrně zdvihnou a posunou. Při rozmrznuti bloky poklesnou na jiné místo. Mnohonásobným opakováním tohoto procesu
se bloky velmi pomalu posunují po svahu (posunutí je vždy větší než zdvih). Na jejich původním místě pak vznikne skalní stěna mrazového srubu. V Sedmihoří bývá výška skalní
stěny od několika málo metrů (2-5 m) až do 10-15 m. Průběh stěny je zpravidla přímý.
Kamenné moře jsou nakupeniny volně uložených balvanů různé velikosti, které zde vznikly rozpadem mrazových srubů.
Nahoru
MILÍŘE
Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoliv dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost proto bylo výhodnější pálit uhlí ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů.
Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla.
V Německu a u nás se stavěly milíře stojaté s objemem 40 až 100m3. Před pálením bylo potřeba připravit prostorné rovné a kruhovité místo zbavené trávy,
kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořil středový kůl obalený suchým roštím (nebo několik tyček svázaných a vyplněných suchým chrastím s odštěpky) zvaný král.
Ten se obkládal poleny, mezery mezi nimi se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla dalši, až milíř dosáhl vrcholu.
Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno,
které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kanál. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit ~ pokrýt na tzv. patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje,
jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem. Obě vrstvy musely být pružné, aby se při klesání milíře netrhaly.
Milíř se zapaloval nejčastěji brzy ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod.
Doba pálení závisela na dřevině, na druhu a rozměru dřeva, na počasí a hlavně na velikosti milíře. Např. u milíře z bukového dřeva o obsahu 20 - 40 m3 trvalo pálení 4-5 dní,
o obsahu 60-80 m3 7 - 9 dní, stejně velké z jehličnatého dřeva se pálily 6-7 resp. 10-11 dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí
povrchové vrstvy se postupně vyhrabávalo hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým uhlím zacházet opatrně, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší.
Kvalita uhlí se vedle velikosti kusů posuzovala i jinak kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý. Pálení dřevěného uhlí v lesních milířích
není hospodárné a proto se již nepoužívá. Při tomto způsobu navíc v lese unikají vedlejší produkty, jako je dehet, kyselina octová.
Nahoru
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| 001.jpg | 002.jpg | 003.jpg | 004.jpg | 005.jpg | 006.jpg | 007.jpg |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| 008.jpg | 009.jpg | 010.jpg | 011.jpg | 012.jpg | 013.jpg | 014.jpg |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| 015.jpg | 016.jpg | 017.jpg | 018.jpg | 019.jpg | 020.jpg | 021.jpg |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| 022.jpg | 023.jpg | 024.jpg | 025.jpg | 026.jpg | 027.jpg | 028.jpg |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| 029.jpg | 030.jpg | 031.jpg | 032.jpg | 033.jpg | 034.jpg | 035.jpg |
 |
 |
 |
 |
| 036.jpg | 037.jpg | 038.jpg | 039.jpg |
