Kronika Racova

 
Kronika   R a c o v a
(Zapracování textu strojopisu dle této kroniky díky překladu pana Ing.Jaroslava Havla z Plzně)

Předmluva

     Po mnoha letech dochází k tomu, že je kronika Racova vydána knižně. Větší část textů je 
založena na poznámkách Johanna Marschicka a Josefa Schüdera, dům čp 10.
     Fotografie pocházejí zčásti ode mne a zčásti od Cecilie Tauberové, Karla Weiningera, 
Franze Suchého, Marie Helpapové, Anne-Marie Conleyové, Ernsta Beierleho a Edeltraudy 
Singerové, Margarety Schüderové, Margarethy Jelitschkové a Gerharda Broscheho. Místopis 
a pozemkový soupis jsou převzaty z  atlasu vlasti Frauenberg.  Byl rovněž vzat zřetel  ke 
knize Domovina Tachovsko-Sedmihoří. 

Přehled českých dějin
     V nezalesněných nížinách byla zjištěna osídlení lidmi již v nejstarší době  kamenné (5 až 
2000 př.n.l.  - mladší doba kamenná). Starší doba kamenná kolem 100 000 př.n.l.). Existují 
nálezy při vykopávkách v jižním sousedním okresu Bischofteinitz,  Mirkowitz-Hostau 
z mladší doby železné a v okresu  Planá u Stockau z doby Keltů těsně př.n.l. Existuje tvrzení 
o vykopávkách v okresu Tachov (Köferl l 27).
     Politický okres Tachov (1890) a Dodatek k vlastivědě z r. 1890 od Josefa Köferleho však 
nejsou odborně zjištěny ani dokázány.     
     V druhé polovině tisíciletí před Kristem došlo v Čechách k různým přesídlením. Vedle 
Illykerů, údajných nositelů lausitherovské kultury, objevují se v mladší době železné Keltové. 
Keltský kmen Bójové zanechal v zemi trvalá pojmenování: Baiahaima, Bojohaemum, 
Bojerheim
     Od severu vpadli první Germáni, jak dokládají vykopávky uren u Bodenbachu z doby 
okolo 200 př.n.l.  Bójové byli vytlačeni Markomany krátce před 58 př.n.l. 
      Ke skutečnému osídlení Čech došlo v letech 9 nebo 8 př. Kr. za Marboda z horního 
Mohanu nebo z okolí Rýna-Mohanu. V r. 451 byli Markomani naposledy uváděni za Attily. 
Není vyjasněno, zda to byli muži z Baie", kteří  Bavorsko osídlili před r. 530, nebo zda přišli 
ze země Baia v severním Maďarsku nebo odněkud jinud. V Čechách tvoří "panstvo" část 
langobardského jezdeckého národa, snad jako následníci Thüringů. Na základě smlouvy přišli 
do země Avaři, lid Nomádů a velkochovatelů dobytka, kteří okolo 595 př.n.l. osídlili celou 
Moravu a zčásti Čechy. 
     Kdy, odkud  a jak přišli Slované do Čech je věčně diskutovaná otázka. Údajně přišli jako  
sluhové Avarů a byli  s nimi odsunuti na západ. 
     Helmut Preidel tvrdí, že tím (??) příliv Slovanů skončil. Do Čech a na Moravu, jakož i do 
východního Německa měli být Slované údajně přiváděni v postavení otroků, podruhů a 
poddaných za účelem obdělávání půdy a k vykonávání každodenních prací. Zde se usadili a 
zapustili kořeny až do dnešních dnů. 
     Za povstání této utlačované vrstvy (kolem 624 - 660), které vyšlo z avarsko-slovanských 
míšenců, přichází francký "kupec" Samo ke "Slovanům", které nazýváme "Widenerové" a je 
zvolen za krále. V r. 791 vytáhlo francké vojsko na východě pod vedením Karla Velikého "
per Bahaimos" proti Avarům. V r. 805 to již byli tři, kteří prošli územím Beu-Widenes, zemí 
 "Slovanů", kteří se nazývali Beheimi a kteří se sjednotili na jedné řece nazývané Agara 
 (Ohře). Od té doby jsou Čechy někdy více, někdy méně sdíleny s francko-německou  říší a 
z tohoto svazku je vytrhl teprve v roce 1866 Bismark.

Místopis a dějiny
Poloha:
     Vesnička leží na rozhraní Sedmihoří a Chodské pahorkatiny v hluboké kotlině mimo 
hlavní komunikace v nadmořské výšce 463 m. Jméno Racov znamená Racův, např. dvůr, 
majetek. Osobní jméno Rac byla lichotivá zkratka osobního jména Ratibor nebo Ratmír, 
stejně jako jména Radoslav, Radslav. Ratmír je jméno častěji se vyskytující v rodě 
Švamberků, takže je možné, že vznik Racova je výsledkem vnitřní kolonizace tímto rodem.

Historie
    Uvažovat bychom mohli i o vzniku  Racova z Prostiboře, kde se jméno Racek vyskytuje 
v rodě tamních vladyků již v polovině 13. století, prostorově jsou lokality sobě blízké a 
z pozdější doby máme dosvědčeny určité vazby Prostibořských k Racovu. Se jménem Ratmír 
se setkáváme i při první zmínce o Racově k roku 1247: Rathmirus et Protius, filii Lupoldi de 
Racov et de Blahouzt (Rathmirus a Protius, synové Lupolda z Racova a z Blahouztova - pozn. 
překl.). Další tvary jména - 1358: Przibico de Raczow, 1412: Oneš, Onše z Racowa, 1428: ad 
ecclesia in Raczaw ad presentatio Nachwalonis et Nyepronis de Raczow, 1437: in 
Raczowach, 1510 a 1524: v Racovech, 1789 poprvé německy: Ratzau. Jen jako zajímavost 
uveďme názor, podle něhož se Racova týká věta z tzv. zakládací listiny kladrubského 
kláštera: Prudota cum terra sua  Wracouici. Podle  všeobecného výkladu se toto darování 
Prudoty s půdou týká zaniklé středověké osady Vracovice mezi Nedražicemi a Sulislaví. 
Občas se vyskytující forma jména Racovy je nesprávná.
    V listině kladrubského opata Rainhera z 16. listopadu 1247, týkající se prodeje části vsi 
Košetice u Touškova chotěšovskému klášteru, vystupují jako  svědkové mezi jinými též 
Ratmír a Protiva, synové Lupolta z Racova  a Blahoust. Po čtyřech letech, roku 1251, se píše 
Protiva z Blahoust sám, takže můžeme předpokládat, že jeho bratr Ratmír si Racov podržel. 
Po více jak sto letech, roku 1359, se dovídáme, že podací právo k místnímu kostelu vlastní 
Habart z Prostiboře a bratři Otík, Přibík a Jordan z Racova. Roku 1371 se připomíná Nechval 
a Přibík, roku 1379 jsou držiteli vsi a podacího práva ke kostelu Ota,  Jiřík a Martin a část vsi 
patřila blíže neurčeným sirotkům. Roku 1392 vykonává v Racově patronátní právo Nechval 
z Racova a vdova po Onešovi, Dorota. Dorota Onešová držela se svým dílem vsi rovněž 
racovskou tvrz. Nechval a Dorota jsou jmenováni ještě roku 1404, s nimi ale také Oneš 
mladší, který se připomíná rovněž roku 1412. 
     V té době známe více  pánů užívajících predikát z Racova, ale  vlastnické vztahy nejsou 
zcela jasné. V letech 1424 a 1428 tu jsou Nechval a Něpr. Jan z Racova držel část vsi s tvrzí 
roku 1414. Predikát z Radova užíval také Janův bratr Artleb, držitel Krašovic. "Ale protože se 
zločinů dopustil, vzat mu od krále statek Krašovice i s věnem jeho manželky". Drahuše, vdova 
po Janovi, prodává roku 1437 Janu Shýbalovi z Modřejovic za 220 kop grošů tvrz, poplužní 
dvůr a další příslušenství statku, včetně dvou dílů kostelního platu. Roku 1454 byla na 
racovský statek provolána odúmrť, kterou si vyprosil Beneš Libštejnský z Kolovrat. Roku 
1465 povolil panovník Václavu Kosíři z Racova, aby jeho vnuci, Ondřej a Mikuláš, spojili 
své majetky, které drží v Racově jako manství. Snad byl oběma majitelům Racov propůjčen 
jako léno nebo zástava od komorního majetku po Benešovi z Kolovrat. Roku 1486 držel část 
vsi Jan Mnich Blahoust, roku 1508 Jan Kladrubec. V tu dobu zde také asi seděli předkové 
těch, kteří se pak psali Racovskými z Dubného. Tvrz držel po roce 1521 Volf Sedlecký 
z Újezdce a na Racově. Rod pocházel z Újezdce u Klatov, kde se jeho příslušníci uvádějí až 
do roku 1603. Sedlecký prodal statek roku 1540 Jindřichovi Purkartovi z Hořešovic a 
Jindřichova dcera nebo sestra prodala Racov roku 1553 Janu Merklínskému z Merklína na 
Souměři, majiteli bernatického panství, jehož rod držel Racov 70 let (1553 - 1623). Po Janovi 
hospodařila  na Racově od roku 1576 na místě synů pozůstalá vdova Anna, rozená 
z Vidršperku. Ze synů roku 1603 připomínaný Adam držel hospodářský dvůr až do roku 
1616, kdy ho převzal spolu s Vítovicemi Adamův bratr Purkart z Merklína a ten dvůr prodal 
roku 1623 Gabrielu Pechmannovi se Šenau na Olešné. Poté zde seděl Jáchym Reichart a od 
roku 1461 jsou držiteli Racova příslušníci německého šlechtického rodu Helversenové 
z Helversheimu, žijící Čechách od dob třicetileté války, kdy Ota Jiří získal inkolát a po třiceti 
letech byl povýšen do stavu svobodných pánů. Jeho erb: v červeném poli přilba 
s červenobílou točenicí, z níž trčí pět kopí s praporky, z každé strany přilby kyta. Nejprve to 
byl císařský nejvyšší vachmajstr Ota Jiří a po něm Maxmilián. Od roku 1665 vlastní dvůr 
Sebastian Vernier, r. 1668 Maxmiliana Ludmila Helversenovna a před rokem 1717 je dvůr 
opět připojen k Bernarticím a s nimi pak roku 1732 přechází k borskému velkostatku knížat 
Löwensteinů.  
       O racovské tvrzi se mluví až roku 1414. Naposledy se připomíná za Helversenů roku 
1641. Nestávala ale v místech pozdějšího panského dvora, kam ji kladou starší badatelé, 
nestála ani v okolí farního kostela ve velmi výhodné strategické poloze. Průzkum lokality 
prokázal existenci tvrze na ostrůvku v jednom za zaniklých racovských rybníků, napájených 
potůčkem, který odvodňoval stráň nade vsí. Tvrziště, patrné ještě na indikační skice z roku 
1838, se projevuje jako výrazný oválný útvar, obklopený zčásti vodou z hořejšího návesního 
rybníka. Přes tvrz vedla cesta a stál zde nějaký spalný objekt. Dnes na tvrzišti stojí zahrada 
s domem. Z místa bylo kromě mazanice a uhlíků získáno několik keramických zlomků 
 (střepů) nádob datovaných do konce 13. a průběhu 14. století. Tato vodní tvrz zanikla někdy 
během 15. století a panské sídlo bylo přeneseno do prostor bývalého hospodářského/selského  
dvora. Ještě po válce zde stál objekt s malým čtvercovým nádvořím, podobající se zámečku  
Byl to tzv. "terezín" - patrová stavba s malými klenutými místnostmi. Před budovou stála 
kašna napájená vodou svedenou z návrší nade vsí. Tento snad renesanční objekt, vybudovaný 
z lomového kamene, byl zbořen spolu s hospodářskými budovami statku roku 1972 a 
materiálem z demolice byl zavezen větší návesní rybník.
      Berní rula zde uvádí  13 sedláků, jednoho chalupníka, 9 domkářů a jeden ovčín.V té době 
je Racov, který vyženili Helversenové, součástí panství Tasnovice. Terezínský katastr jej 
uvádí jako součást bernartického panství borského knížete Karla Tomáše. Katastr zde zná 34 
hospodářů a devět domkářů. V té době, tj. roku 1757, měla ves 192 obyvatel. Později tu 
kromě dvora byla i myslivna,. Ta byla sídlem jednoho z pěti knížecích revírů. V roce 1789 
stálo v Racově 41 domů, v r. 1838 jich bylo 46, z toho jeden selský dvůr, jedna ovčírna a 
jedna myslivna. Ta byla sídlem jednoho z pěti knížecích revírů. V roce 1930 zde stálo 49 
domů, v r. 1945 bylo nejvyšší číslo domu 54, z nichž ale čís. 46, 49 a 50 chyběla. V roce 2001 
to bylo 25 domů.  
       Borský kníže musel kolem roku 1928 odevzdat celý racovský les s revírem v Sedmihoří 
státu. Kromě toho předal 12 ha polí drobným hospodářům. V jeho majetku zůstal 
statek/selský dvůr čp.1, velký ovčín s obydlím pro ovčáka, 150 ha pozemků, včetně 8 ha 
rybníků a 10 ha půdy ve Vidicích. Knížecí správce Egon Heinemann, říšský Němec, se 
koncem 19. století zasloužil o rozvoj ovocnářství na Racově. Později získal do  nájmu statek 
Prostibor - Kopec.
                                                                                                                                                     
Obec 
     Obec vlastnila 93 ha pozemků, z toho 66 ha krásného lesa a pastvin. Kromě toho rybník na 
návsi a pstruhový rybník pod třemi panskými rybníky s písčitým dnem u Sedmihoří. 
Rybníky a menší rybníky  
     Obec byla bohatá na rybníky. Obyvatelstvo se každým rokem radovalo, když se v jednom 
rybníku po druhém prováděl výlov.
     Obec vlastnila 3 rybníky: rybník na návsi, pstruhový rybník a obecní rybník.  Obecní 
rybník byl poslední dobou bez vody kvůli těžbě rudy v dřívějších letech. Malý  rybník, 
nazývaný poplužní, měla v soukromém vlastnictví rodina Krohů (Kroha) (Noví sedláci). 
Rybník hraničil s pozemky Hornových, které v poslední době patřily rodině Florů.
     K selskému dvoru patří: 6 menších rybníků, 3 rybníky s písčitým dnem, hraničící s lesy  
knížete Löwensteina před Sedmihořím. Velký poplužní rybník měl čistou horskou vodu. 
V létě jej místní obyvatelé  používali ke koupání. Tuto nádhernou příležitost využívala hlavně 
mládež.
     Blíže ke Starému sedlu než u  obce  Racov, směrem k Ostenu, ležel Nový rybník  Patřil  
ke statku  racovského  selského dvora a také u něho probíhal na podzim výlov. Uprostřed 
panských luk ještě byly 2 strouhy, které odváděly vodu  z napuštěných rybníků,  prostředního 
rybníka a Ženský rybníka. Dno  rybníků bylo využíváno jako louky. 


Kostel
      Farnost, patřící k horšovskotýnskému archidiakonátu, s půlročně osmi groši papežského 
desátku, je v Racově doložena roku 1369, kdy se jako první připomíná plebán Artleb. Pro rok 
1359 byl dosazen kněz Leo von Wnyeticz. Další změny jsou zaznamenány v letech 1392, 
1404 a 1428. Farnost zanikla po švédské válce v rámci třicetileté války, kdy prý měl být 
Racov církevně připojen k Prostiboři. Protože tam ale obec odmítla odevzdávat desátek, byla 
ves přifařena k Bernaticím (u Boru/Haid u Tachova) a tak je tomu dodnes. 
        Nicméně lidé raději chodili na bohoslužby do snadněji dostupného Starého Sedla. Ve své 
době se zde konala bohoslužba každou třetí neděli. V  roce 1721, kdy byl kostel již ve velice 
zruinovaném stavu byla bohoslužba naposled sloužena ještě při  svěcení kostela  a na  
církevní svátek;  a naposledy konečně také na den sv. Martina, potom v neděli jako na 
církevní svátek a v následující pondělí,  který platil v Racově za svátek dušiček  Den 
slavnostního slibu a bohoslužeb byl svátek sv. Sebastiana (20. leden), kterému byl také 
zasvěcen pravý postranní oltář. Bohoslužba s procesím v polích  12. července připomíná 
veliké krupobití. 

Kostel sv. Martina
       Kostel sv. Martina se připomíná poprvé roku 1384. Původně značně rustikální, pozdně 
gotická stavba z 15. století - svou polohou  a habitem připomínající staré opevněné kostely - 
má renesanční sakristii ze 16. století a barokní předsíň z roku 1723. O barokní přestavbu se 
zasloužil bernartický farář Hanika, když shledal kostel velmi zpustlým. Další oprava byla 
provedena roku 1912 u příležitosti návštěvy biskupa a poslední, dílčí, v letech 1986 - 90. Při 
této opravě byly na zdech nalezeny gotické nástěnné fresky.
     Kostel je jednolodní, obdélníkový, s nezvyklým pravoúhlým presbytářem, před  západním 
průčelým je čtvercová předsíň. Prostá stavba z lomového kamene má stěny členěny jen 
polokruhově uzavřenými okny, užší okno v presbytáři, původně hrotité, bylo v baroku 
sníženo a zakončeno půlkruhem, v západní stěně je okno hrotité, pozdně gotické. Vstupní 
portál do předsíně je barokní, půlkruhový, portál z předsíně do lodi pozdně gotický, hrotitý, 
profilovaný. Presbytář je sklenut archaickou mohutnou křížovou klenbou s robustními žebry 
na jehlancových konzolách. Na svorníku pozdně gotická maska Kristova, triumfální oblouk 
stlačený, loď plochostropá. Předsíň sklenuta valeně s lunetami, sakristie uprostřed s plochou 
kupolí a kouty s lunetami. Kruchta je dvoukřídlá. Zařízení kostela jednotné, barokní, z doby 
kolem roku 1700. Hlavní oltář, dílo strážského barokního tesaře Jana Kryštofa Artschlaga - 
masivní jezdecká socha sv. Martina, s mrznoucím žebrákem u nohou - je vsazena do 
výklenku po oknu ve východní stěně presbytáře, kolem je bohatý akant. Boční oltáře: 
akantové rámce se sochami uprostřed, vpravo sv. Sebastián, vlevo Panna Maria s Ježíškem, 
mírně gotizující kazatelna z téže doby. V předsíni kostela je zazděna kamenná kropenka na 
svěcenou bodu, připomínající malou polygonální křtitelnici. Kropenka, památka místního 
významu, je na přední straně doplněna rustikální gotickou figurkou ženy. Historici uměni 
datují kropenku do druhé poloviny 15. století, regionálnímu badateli připomíná práci lidového 
kameníka Jiřího Böhma ze Studánky z první poloviny 19. století. Střední věžička je osazena 
zvonem z roku 1589, dílo zvonaře Jiřího z Řezna. Nápis na plášti zvonu: Goss  mich Anno 
domini 1589 … Georg… von Regensburg (odlil mne L.P. 1589 Georg ….. z Řezna - pozn. 
překl.). Dva ze tří racovských zvonů z 1. světové války byly roztaveny pro válečné účely. 
Nové věnovala kostelu v roce 1926 místní selka paní Anna Zieglerová, ale i ty byly za 2. 
světové války sejmuty a roztaveny, rovněž pro válečné účely. 
     Popsaný stav kostela je ale ideální.V současné době je kostel velmi zpustlý, bez zařízení.
     Na levé straně kostelní lodi je zasazen erbový žulový náhrobník (náhrobní kámen) 
Bohuslava Sedleckého z Újezdce (zemřel 1520). Uprostřed desky je znak Sedleckých 
z Újezdce: ve štítě břevno a v řadě vedle sebe tři klínky, z přilby s přikrývadly (průzory) 
vyrůstají dva volské rohy. Po obvodu desky probíhá český nápis v gotické minuskule: Tuto 
lezi vrozeny wladika Pan Bohuslav Sedleczsky z Vgezdce, kteriz vmrzel leta bozieho MoVcXX 
na svateho wita. Bohuslav Sedlecký byl zřejmě příbuzným Volfa, který se v držení Racova 
připomíná v letech 1521 - 1532. Podobný náhrobník se znakem vladyků z Újezdce se nalézá 
v kapli sv. Jana Křtitele v Boru a pochází prokazatelně ze stejné dílny. Jménu zemřelého je 
zde nečitelné. Je možné, že jím byl racovský pán. Další staré náhrobníky, které zná starší 
literatura, nebyly nalezeny. Měly to údajně být znakové štíty Oto Jiřího z Helversheimu a 
Kryštofa z Vidršperku.

 Hospodářské poměry      
      Na návrších ke Strachovicím a Olešné se v padesátých a šedesátých letech 19. století 
těžila železná ruda, která byla zpracovávána ve Frauenthalu pod Přimdou a v Josefově Huti na 
Mži. Ještě před zcelováním pozemků byly nad Racovem patrné štoly upomínající na zaniklou 
těžbu. V roce 2004 se v polích mezi Racovem a Vidicemi část těchto štol propadla. 
          V meziválečném období stáli v čele obce starostové Josef Lang, Karel Wenisch a Jan 
Marschick. Po 2. světové válce to byl Josef Barhoň a Růžena Podlipská. Tajemníkem byl 
Zušťák. Obchod byl ve starší době provozován v čp. 44, hostince byly v čp. 2 a 10. Od roku 
1960 je Racov přidružen ke Starému Sedlu.
     V roce 1937 byla v obci zavedena elektřina. Vysokonapěťová linka  z Darmschlagu do 
Racova stála obec mnoho peněz. Obec si musela vzít půjčku 24 000 Kč. Finanční potíže 
narůstaly.
     Obecní kovárna i chudobinec se musely přestavět. K přestavbě budovy 28 x 9 m bylo 
nutno použít  obstavené peníze chudobince.  Dobrovolní hasiči  poskytly své úspory.  
Přestavbu kovárny a chudobince provedla stavební firmy Wiltschka z Bernartic a Holub 
z Racova.
     Uprostřed těchto prací a starostí  přišla v září 1938 mobilizace v Československu. Odveden  
ale nemohl být nikdo, protože ze strachu z bratrovražedné války mužské obyvatelstvo 
uprchlo. Druhého října 1938 vtáhla do Racova německá Wehrmacht. Až do 10.  října byla ve 
vsi ubytovaná, potom odtáhla do 2. zóny směrem na  Plzeň.
     Po připojení k německé Říši zakoupila obec v r. 1939 ještě obecní váhu na dobytek a 
nechala ji zprovoznit. V té době již dosti vysoké zadlužení převzala Říše a dluhy zaplatila.   
     Ještě v roce 1939 byly započaty práce na odvodnění (drenáži) polí.  V Racově se 
prováděly práce na drenáži, viz. plánky k drenáži poplužní louky z  1. prosince 1941. (výtah 
z katastrální mapy k drenáži - starosta Johann Marschick v Racově, okres Tachov) a 
Watschinäcker  z 28. srpna 1941. (výtah z katastrální mapy k drenáži - starosta Karl Binder a 
společníci v Racově, okres Tachov, vydal Říšský odbor  vodního hospodářství).
     Můj dědeček Johann Marschick (nar. 13.12.1868) mi často vyprávěl, že odvodňovací/ 
drenážní práce se prováděly již počátkem1900. Tehdy se ovšem nepokládaly drenážní roury, 
ale drenážní vedení bylo sestaveno z kamenných  desek. Při drenážních pracích počátkem 40. 
let se ještě na takové desky narazilo. Zčásti byly ještě dobře zachovalé. 
     Začátek druhé světové války práce zpozdil. Ani příspěvek Říše ve výši 2700 RM práce na 
drenáži neuspíšil. V r. 1940 byly práce zastaveny. Zbylé roury ležely ve vsi na návsi.     

 Škola 
     Racov jako farnost měla, i když krátkodobě, vlastní samostatnou školu již dříve. Kolem 
roku 1750 byly zapsány všechny děti školou povinné do školy v sousedství Starého Sedla. 
Jelikož však vzdálenost obou míst představovala skoro hodinu chůze, byla to pro mladší děti 
dlouhá a obtížná cesta do školy. Zejména v zimě. Proto obec provozovala v obecní budově, 
čp. 41, tzv. zimní školu.  Kromě toho se tehdejší představitel obce, Georg Hamperl, dům čp. 
32 (Motz), který byl rovněž místním soudcem, zasazoval  za to, aby byla postavena škola 
nová. Dne 6.ledna 1873 povolila c.k. Zemská školní rada v Praze novostavbu a zřízení školy 
v Racově. Ještě téhož roku bylo se stavbou započato a 13. listopadu 1873 mohla být škola ke 
svému účelu odevzdána.
     Prvním učitelem tu byl Kuttner z Bělé: 1873 - 1900. Po roce 1919 až do roku 1945 zde 
učili Josef Träger, Jan Knobl, Ludvík Sporer, Arnošt Träger, Freisleben, Jiří Smolka, Josef 
Hamperl, Herta  Schmidtová a Václav Kroha. V letech 1939 - 1945 byla ve školní budově 
ještě mateřská školka.
     Po válce zde vyučovali Gruss, Chmelíková, Jiří Pelikán, Dvorský a Ludmila Nová. 
     Od roku 1965 navštěvují místní děti školu  ve Stráži. 

Hřbitov   
      V roce 1913 bylo představenstvo obce kvůli stísněným poměrům na starém hřbitově u 
kostela nuceno postavit nade vsí nový hřbitov. Jmění obce tehdy nebylo veliké a proto tento 
záměr představoval velký problém. Již při volbě umístění hřbitova docházelo 
k nesrovnalostem a různostem názorů. Nakonec ale museli všichni táhnout za jeden provaz a 
došlo k dohodě. Hřbitov se měl z důvodů finančních vybudovat na pozemku obce a vlastními 
silami i materiálem. Za stavební místo byl zvolen pozemek u Darmschlagu. Tehdejší starosta 
Josef Stich svěřil se souhlasem obecní rady stavbu firmě Wenzel Wiltschka z Bernartic.  
Kovaná vrata ke hřbitovu zhotovili kovářský mistr Andreas Klier a jeho švagr Franz Suchy. 
Ještě téhož  roku byl na novém hřbitově osazen masivní kamenný kříž, dílo darmyšelského 
kameníka Antonína Sýkory. Podstavec kříže je signován značkou R.I.P.

Hasičský sbor   
     Roku 1902 byl založen sbor dobrovolných hasičů. Velké požáry byly  zaznamenány  roku 
1876, kdy vyhořelo 14 domů, roku 1891 čtyři domy, 1906 tři domy a roku 1921 pět domů. 
Současná zástavba ve vsi pochází převážně z meziválečného období. 
     Prvním velitelem byl zvolen Johann Pschera, správce statku knížete Löwensteina.  
Velitelem zůstal až do r. 1922, kdy byl přeložen na jiný knížecí. 
     Od prvopočátku až do r. 1940 měl sbor k dispozici ruční tlakovou stříkačku. Přáním všech 
členů však byla stříkačka motorová. Na tu ale trvale nebyly peníze. Obec neměla prostředky, 
aby přispěla. Proto se sbor rozhodl peníze si vypůjčit, aby mohl plnit své nejnaléhavější úkoly 
 (1938). Roku 1940 se situace vyvinula tak, že obec mohla  hasičům pomoci a opatřila novou 
motorovou stříkačku. Za 4000 RM byla zakoupena stříkačka značky "Siegerin von Flandern" 
 ("Vítězka z Flander"). Říše přispěla částkou 2000 RM. Tím byla překonána finanční potíž a 
hasiči mohli opět myslet na to, jak obci uspořit.

Padlí v obou světových válkách
       Devíti  padlým z 1. světové války zřídila obec roku 1937 vedle vchodu  do kostela 
památník. Ve druhé světové válce padlo dvanáct místních mužů, dva zůstali nezvěstní. Těm 
však památník postavit nebylo možno, protože Němci byli z Racova v r. 1946 odsunuti.
     Dne 22. dubna 1945 se německý letec Georg Wimmer z Mnichova dostal za letecké bitvy 
u Mariánských lázní až k Racovu, kde musel u hřbitova  nouzově přistát. V hořícím letadle 
zahynul. Byl pohřben na místním hřbitově, stejně jako tři němečtí vojáci, kteří padli v boji 
s přibližujícími se americkými útvary.     
     (Poznámka: Fotografie procesí na str. 21 Kroniky není v textu komentována. Vzhledem ke 
křížku v čele procesí lze usuzovat, že má procesí církevní charakter a konalo se v pašiovém   
týdnu.

Řehtačky v pašiovém týdnu 
     Na snímku z roku 1943 je vidět skupinu chlapců s řehtačkami. V pozadí fotografie se 
nachází hospoda Schüdera (horní hostinský čp. 10). Všichni školáci od 4. ročníku se 
zúčastnili akce s řehtačkami. Byly vytvořeny dvě skupiny. Každá skupina měla svého 
vedoucího. 
     Začínalo se vždy večer na Zelený čtvrtek ve 20 hodin u kostela. Běh s řehtačkami začal 
v pátek v 6 hodin, 12 hodin, 20 hodin a naposled v sobotu ráno v 6 hodin. Ve 12 hodin 
kostelní zvony již opět zvonily. 

     Na Bílou sobotu probíhaly domovní návštěvy. Jako poděkování byly většinou rozdávány 
vajíčka. Dárky se potom spravedlivě rozdělily mezi členy skupiny. 

Pomníčky v polích 
      Názvy polností s výškovými značkami v Racově jsou vidět na plánku pomníčků v polích 
na str. 26 Kroniky. 

      Při cestě do Darmyšle stojí kamenný kříž s rameny pouze naznačenými. Pověst říká, že 
zde čert vzal sedláka, který mířil o mariánském  svátku na pole, ačkoliv byl za to lidmi kárán. 
Další smírčí kříž stojí u cesty z kostela k novému hřbitovu. 
     Realisticky zní zkazka o batoleti, které v zimním čase uchvátil vlk ve stavení čp.17 na 
okraji vsi a na místě kříže je zadávil. Nalezen nebyl  pravoúhle opracovaný kříž s letopočtem 
1788. Ten měl být údajně postaven na paměť  muže, který zahynul pod hromadou sesuté 
zeminy v hliništi při cestě do Vidic. Podle krajanské literatury to však měly být dvě ženy    
z čp. 32.

Starostové Racova 
Johann Marschick
Josef Wenisch
Johann Schüder 
Johann Marschick, jun.

Vysídlení a odsun obyvatel
       Ještě před koncem války bylo v místě ubytováno 180 německých u prchlíků. Většina jich 
ještě v květnu 1945 odešla do Bavorska. Dne 5. května 1945 vtáhla do nepoškozené vsi 
americká armáda, v červnu byl jmenován český komisař pro Racov. V říjnu téhož  roku ves 
osídlilo prvních 38 Čechů z Tábora. 
      V březnu 1946 se započalo s plánovitým  vysídlováním a odsunem místních obyvatel. 
První transport s 30 osobami odjel 3. března do Tachova do lágru a odtud do Bavorska. Do 
konce roku 1946 byl Racov zcela vysídlen. Většina obyvatel byla odsunuta do Bavorska. 
Čtyři rodiny odjely do NDR.

Racov hist. 01	Racov hist. 02	Racov hist. 03	Racov hist. 04	Racov hist. 05	Racov hist. 06	Racov hist. 07
Racov hist. 08	Racov hist. 09	Racov hist. 10	Racov hist. 11	Racov hist. 12	Racov hist. 13	Racov hist. 14
Racov hist. 15	Racov hist. 16	Racov hist. 17	Racov hist. 18	Racov hist. 19	Racov hist. 20	Racov hist. 21